Turnaj v Přemyslovicích

Sebranka, i když v neúplné sestavě, se opět rozhodla vyjet na turnaj a rozšířit svůj věhlas do světa, přesněji řečeno Pěnčína a Přemyslovic, i když by bylo přejnané nazývat tyto dvě vesničky pupkem světa, spíš (promiň Kubo)...:)

No, ale hezky popořádku...V pátek jsme mírně potrénovali na písku, nalodili jsme se do Peťkova korábu a přes dvě zastávky (káva u Pavla a večeře, nákupy a zmrzce (a druhé večeři) v Tescu) jsme večerní deštivou silnicí s mírnými zádrhely doputovali až k Penčínu. Ihned jsme se přidali ke Kubovi a Beanovi v místní hospůdce (podotýkám, že civilizovaný Penčín má dvě hospody) fandit těm našim fotbalovým hvězdám... Znechucení výsledkem jsme se hned po konci zápasu přesunuli ke Kubovi, kde jsme do malé okružní tour po pokojích zakempili na postel a hráli Bang. No, hráli...jak kdo, že?! NĚKDO si totiž zahrál až od třetí hry, a to se ještě – jako vice – dostal kulku do zad od šerifa...

Naštěstí pršelo, a tak se mělo hrát vevnitř – v pidi sokolovně a luxusní velké hale. Co bych to byla za kapitánku, kdybych nevylosovala halu?! Samozřejmě kvůli kvalitnímu zázemí – přece bychom se nemohli masírovat na zemi?! :) I když bylo pravidlo, že píská vždy ten, kdo prohraje, museli jsme pískat první útkání. Ihned po tom jsme na to šli my! Jelikož jsme nesehnali druhou nahrávačku, řekli jsme si, že buď budeme hrát v pěti nebo si vždy někoho půjčíme. Na první zápas, který jsme těsně prohráli 24:26 a 16:25, jsme si na první set půjčili Pavlu z týmu domácích, kteří jsou několikaletí šampioni. V druhém setu jsme marně hledali nejlepší postavení, a proto jsme prohráli takovým rozdílem. No a za „odměnu“ jsme samozřejmě pískali...

Druhý zápas jsme hráli se Smržicemi. Motivace byla obrovská – Pájův pokřik SOKOL SMRŽICE, ZNIČÍME JE NEJVÍCE! nás hnal k jedinému cíli – výhra = nepískáme. A opravdu jsme to zvládli, lépe jsme si zorganizovali pokrytí pole a vyhráli jsme oba sety! Po douzápasové pauze a 3 masážích s novým olejíčkem, po kterých se k nám do družstva chtělo přidat čím dál víc lidí, jsme hráli s loňskými vítězi – Přemyslovicemi. Sehráli jsme nejlepší utkání, zaskočili jsme je, a dokonce si museli vzít několik time-outů, aby nás nakonec porazili těsně dvakrát 25:23. Na poslední zápas ve skupině jsme se bohužel museli přesunout do sokolovny, kde neexistovaly auty. A i když jsme hráli s nejslabším soupeřem, měli jsme co dělat, abychom je porazili. Konstatovali jsme se, že to není o umu volejbalovém, ale pláčaském a štěstí.

Protože výledky v obou skupinách (v hale o pěti týmech a v sokolovně o 4 týmech) byli velmi těsné, rozhodovalo nakonec skóre, které nás bohužel katapultovalo do boje o 7. místo. Toto nám ale už nikdo nemohl vzít, a tak jsme drtivě porazili Přemyslovice B, a zaslouženě odešli na pivko a gulášek.

Protože jsme dostali diplom i výhru ještě před vyhlášením, odjeli jsme opět ke Kubovi, kde jsme si dali několik kol Times Up (Kubovu bráchovi jsme udělali přednášku o tom, kdo to byl ten slavný Pláteník, když ho má jako celebritu na papírku) a 6 bere, sbalili se, odvezli Kubu a Beana zpět do Přemek na zábavu a zbytek (Lucka, Peťka a Pavel) jsme si večerní krajinou za erudované diskuze jeli zpět do Brna.

Doufám, že jsme Kubovi neudělali ostudu ani doma ani na hřišti a že se do Pěnčína ještě někdy podíváme ve větším počtu:)