Hráli už první zápas, pak další, potom pískání, zápas, pískání a domů. Ale to ještě předbíhám...
Los nebyl k našim sebrankovským tradicím milostivý - nestihli jsme nehty a málem ani kávičku. Já jsem pravda téměř nestihla ani první zápas, ale naštěstí Peťka zdržoval instalaci sítě, a i soupeři se trousili, takže jsme začali hrát až těstě před půl.
Soupeři na tento den byli z první poloviny tabulky, a tak vypadalo i skóre. Bojovali jsme někdy míň, někdy víc, někdo se s námi zapotil, jiní zjistili, že si mohou trénovat akce. Nevadí, příště, na posledním letošním turnaji, dostaneme rovnocennější protivníky, které sfoukneme jako svíčku.
Malá odměna za dopolední snažení přeci jen byla - šli jsme na společný oběd do nově otevřeného Racka, kde jsme si všichni pochutnali na výborných steacích.
No a málem bych zapomněla zmínit a poděkovat Rogimu, který nám po celou dobu fandil, fotil a kul plány na páteční tréninky.
