Letošní první ale opět dvojité sebrankovské narozeniny se mimořádně vyvedly! Všichni zasvěcení (téměř) do poslední chvíle udrželi všechny informace pod pokličkou, a tak oslavenci, Pavel s Kubou, neměli tušení, co na ně chystáme.
Všechno ze začátku klapalo úžasně: šampus se chladil, rezervace do Laser Game byla potvrzena a fotostory pro naše ostřílené smečaře byla téměř hotová. O to víc jsme se zapotili při přemlouvání počítačů, tiskáren a laminovaček, aby s námi spolupracovaly, jinak bychom neměli mít žádný dárek! Nakonec se vše povedlo a vyplodili jsme dva nádherné kluky. :)
Volejbal utekl jako voda a už byl čas se přesunout na Hybešovu, na místo dění. Kvůli nemoci s námi nemohla jet Katka a Rogi, ale počty doplnili Hanka se Šudanem, se kterými jsme se setkali až přímo tam. Bouchli jsme šampíčko, aby se některým zrak zlepšil a jiným naopak rozzostřilo míření :) Instruktoři z nás měli velkou radost, když se dozvěděli, že tam mají samé greenhorny, ale my jsme střelci od přírody nadaní, takže jsme vše napoprvé pochopili...:)
Složení týmů jsme si s Hankou naplánovaly již cestou na háďácký ples a tím, že nás šlo jen šest (Pavel, Kuba, Šudan, Peťka, Hanka a Lucka), jsme mohly náš tajný plán představit – oslavenci, mladí a ostřílení hoši s míčem i se zbraní – proti zbytku (čímž samozřejmě myslím Dream Team). Abychom pojistili naši výhru (protože narozeniny se nevstahují úplně na všechno), vybrali jsme jim barvu červenou a sami si vzali méně nápadnou zelenou. Poslední posilnění a už nás navlíkali do vest. Než jsme si stačili říct celou taktiku, tak se zhaslo, začal houkat alarm, otevřely se dveře a už jsme utíkali do tmy hřiště. Než jsme se stačili rozkoukat, už se ozvalo Tree, Two, One, Go!
S Hankou jsme se podle předchozích rad řídily strategií jít ve dvou, v nejhorším jednu zastřelí a ta druhá zastřelí střelce. A musím říct, že nám to ze začátku i vycházelo...Nakonec jsme se rozdělily a začal hon zelených na červené (a občas i naopak). Chvilku nám trvalo si zvyknout nejen držet žlutý čudlík, ale především mířit do správných míst protivníkovy vesty. Asi v polovině hry nám konečně došlo, jak se střílí na bonus uprostřed hřiště a možná jsme i nějakou tu výhodu dostali (nejlépe šel poznat automat, s neviditelností jsem měla potíže, protože jsem měla pocit, že mě někdo zastřelil zatímco jsem střílela na bonusový terčík, no a nesmrtelnost byla třetí výhoda). Ke konci první hry se ozvaly dvě obrovské rány - Kuba narazil do Peťky a oba si odnesli krvavé šrámy, a pak se chtěl Pavel schovat za překážku a ona tam byla zeď...
I když červení vyhráli první hru o zanedbatelných 200 bodů, neházeli jsme laserové zbraně do žita! O přestávce jsme dostali bilanci střel a zásahů (tímto se omlouvám Hance za střílení do vlastních řad:) ), ve které vedl Kuba.
Než jsme dostali odpovědi organizátora na všechny pochybnosti ohledně hry, byl čas na druhou hru. Taktika byla stejná (možná i vylepšená), i když jsem měla pocit, že jsem v prvních pěti minutách jen vibrovala a na displeji střídavě čísla Hit by Kuba, Hit by Pavel...A přestože jsme hráli čtyři proti dvěma, mnohem častěji jsem potkávala protivníky než vyčkávající snipery Peťku a Šudana. S Hankou jsme občas proběhly kolem sebe zdravíce se, aby nás nenapadlo (že, Hani) střílet po sobě...Hřiště už jsme měli geniálně zmapované a mnohem častěji se ozývaly Pavlovy výkřiky Je jich moc! nebo Kubo, kde seš?!.
Druhou hru opět ukončil hlas zhora Game Over. Bohužel se porouchala tiskárna, a tak nám bilance druhé hry zůstala skryta. Přesto asi musím říct (nechci podceňovat ostatní ze zelených), že jsme dali klukům další dárek – zaslouženou výhru.
Červení, spocení, špinaví a zranění jsme se šli osvěžit do blízkého nejmenovaného klubu. Za sebe říkám úžasný večer! V noci se mi zdálo o laserových paprscích a běžících zelených a červených postavičkách bez hlav a nohou :)
Akorát by to chtělo víc praxe...a tu nemusíme získávat jen na narozeninách, hm?
Žádné komentáře:
Okomentovat